Tak je to rok, co jsem odjela na vzdělávací pobyt do Německa. Teď už jsem pár měsíců zpátky, ale zjišťuji, že na univerzitní městečko Tübingen vzpomínám stále. Dokonce jsem si začala psát seznam věcí, co mě teď v Čechách chybí…
Během mého pobytu jsem byla já, odpůrce všeho zeleného(svoji ekologickou povinnost plním tím, že měsíčně přispívám stovku na Greenpeace), nucena třídit odpad. A to dokonce u sebe na pokoji. Myslím, že snad žádná jiná země nemá třídění odpadu tak propracované jako Německo Odpad se třídí na „Gelbe Sack“ plasty, konzervy, alobaly, papír, barevné sklo, bílé sklo, „Biomühl“ aneb biologický odpad a „Restmühl“ tedy zbytek. A z třídění odpadu jsou vyděšení všichni zahraniční studenti bez rozdílu. Na jazykovém kurzu, kde jsme v rámci procvičování němčiny psaly každý týden libovolné úvahy o našem životě v Tübingen, se téma „tříděný odpad“ případně „blázniví Němci a ta jejich ekologie“ dlouho dobu udrželo na vrcholu hitparády námětů a v závěrečné sbírce esejů mu byla vyhrazena celá kapitola. Jednu věc ale skutečně postrádám – zálohování pet láhví. V Německu jsou zálohovány poměrně dost, cca 5 Kč za každou láhev. To ale způsobuje, že se láhve vrací, recyklují a nezabírají prostor ani v popelnicích ani v domácnostech. Navíc, když už jsem neměla ke konci měsíce co jíst, stačilo vrátit flašky a dal se z toho pořídit jeden nákup. Když teď vidím, jak nás začínají z našeho 1+kk vytlačovat plastikové lahve, uvědomuji si, jak úžasné to zálohování bylo.
Chybí mi i německé supermarkety se skvělými cenami mléčných výrobků, drogerie a mnoho dalšího. Stipendium programu Erasmus by mi sice nestačilo, ale občasné finanční injekce od rodičů mi umožnily žít pohodlný, i když skromný život. Ze všeho nejvíc jsem si oblíbila „značku“ GUT UND GÜNSTIG (dobře a výhodně), která na rozdíl od firemních značek nejrůznějších řetězců u nás skutečně nabízela kvalitu za výhodnou cenu. Navíc výrobky Gut und Günstig byly „denominační“ a daly se pořídit ve všech supermarketech. S nostalgií vzpomínám na třísetgramové sýry brie za euro, čtvrt kilový sýr balkánského typu za osmdesát centů, na nejlevnější(čtvrt kilové) jogurty výše zmíněné značky, které na rozdíl od nejlevnějších jogurtů v Čechách neobsahovaly barviva, želatiny a škroby, ale skutečné kousky broskví a hrušek. Kromě toho se v Německu dalo sehnat téměř to samé, co v Čechách – skutečně se mi nestalo, že bych nějakou potravinu postrádala. I moje oblíbené arašídové křupky jsem v regále jako „Erdnüsse Flips“ objevila. A i když budu vypadat jako vlastizrádce, tak i ty arašídové křupky byly v Německu arašídovější. Pro co bych se nejradši do Německa rozjela, je Rote Grütze úžasná ovocná dobrota, něco mezi kompotem a pudingem. S vanilkovou omáčkou(ale skutečnou vanilkovou omáčkou, ne řídkým pudinkem jak nás učí barbar Babica) prostě nepřekonatelná lahoda.
Chybí mi parky v Tübingen. Jsou v první řadě přizpůsobeny lidem a né pobíhajícím psiskům a člověk si o polední pauze bez obav může jít lehnout pod strom do parku, aniž by si do „něčeho“ lehl, či vypadal jako bezdomovec. V parku v Tübingen jsem nenašla ani papírek od bonbónu, natož vajgl a nedejpanbůh injekční stříkačku.
Musím vypadat velice přízemně, že se v první článku rubriky „akademičnosti“ zmiňuji, zatím jen o odpadu a žrádle. Nebojte se, už se k tomu oklikou dostáváme. Dříve než se zmíním o studiu a profesorech na německých univerzitách, musím se zmínit o studentském životě celkově. Všechno, co se týká praktických potřeb studentstva, zajišťovala v Tübingen jedna instituce „Studentenwerk“. A ta zajišťovala opravdu vše – od kolejí a menz, přes provoz knihoven, kopírek i jeslí a mateřských školek, jak pro pedagogy, tak pro studenty. V praxi to vypadalo, tak, že člověk vložil na svůj univerzitní průkaz peníze(což mohl sám dělat pomocí své platební karty) a mohl je použít téměř na vše. Zaplatit si oběd v menze, nakopírovat si studijní materiály, zaplatit si kávu v bufetu a na koleji si průkazem otevřít vchodové dveře a zaplatit hodinku či dvě používání pračky a sušičky. Na studentská karta otevírala cestu k nejrůznějším slevám a výhodám (od neskutečně levného plavání až po slevy v pekárně). Bydlení na koleji v Německu a Čechách se nedá srovnávat. V Německu měl každý svůj pokojík, podle ceny i s vlastní koupenou i záchodem, ale i když byly toalety a sprchy společné rozhodně se počet osob na jednu mísu nepohyboval kolem třicítky jako na jedné nejmenované petřinské koleji.
Postavení univerzitního profesora je v Čechách a Německu nesrovnatelné. Univerzitní města bývají často jedny z nejdražších, profesoři jsou bráni jako honorace a mohou se na plný úvazek věnovat bádání a výuce. Navštěvovala jsem několik kurzů, kde se počet studentů pohyboval, tak kolem pěti. Bylo více času na diskuse, na osobní přístup profesora ke studentovi, i na samostatný projev studentů. Jelikož mi je blízká filosofie a religionistika, navštěvovala jsem především kurzy z nabídky proslulých tübingenských teologických fakult. Určitě budu vzpomínat na amerického profesora Rollina Kearse, který jen po dovolené, občas připletl do své jinak bezchybné němčiny anglické slovíčko, odborníka na rané křesťanství a antickou mytologii a profesora Dmitrije Bumazhnova, jeho ruského kolegu, který vedl úžasný, i když náročný seminář „Svatí muži křesťanského východu“.
Přístup profesorů odrážel přístup lidí v Německu celkově. Stávalo se dnes a denně, že se se mnou dal někdo do řeči, pochválil mi němčinu, vyptal se, co studuji, poradil či dal tip na výlet. Byla běžná věc, že člověk na ulici potkal prodavačku ze supermarketu, usmál se, pozdravil, postěžoval si na počasí a šel dál. Vzpomínám si na můj první den v Německu, kdy exot mluvící lámanou němčinou vzbudil pozornost celého oddílu ve vlaku. Ale kdepak nějaké projevy nesnášenlivosti – tu mi někdo pohlídal věci, tu mi někdo poradil, jakým autobusem mám jet na kolej, tu mi někdo dal hrušku k snídani.
Ano, jsem si vědoma, že tenhle článek je jednou velkou oslavou Německa a hlavně Tübingen… Ale titul článku přece zněl „Co mi z Německa chybí“ !
